Jdi na obsah Jdi na menu

Paříž

Druhá světová válka

Dne 10. května 1940 začala Bitva o Francii, kterou napadlo nacistické Německo. 3. června byla Paříž bombardována a zemřelo přes 250 lidí. 10. června vláda opustila Paříž a zamířila do Tours a odtud do Bordeaux. Dne 14. června německý Wehrmacht obsadil hlavní město. 29. května 1942 byla ve Francii zavedena pro židy povinnost nosit žlutou hvězdu. Ve dnech 16. a 17. července 1942 byl proveden velký zátah na židovské obyvatelstvo v Paříži, při kterém bylo na Zimním velodromu shromážděno zhruba 13 000 židů a následně deportováno do koncentračních táborů ve východní Evropě. 3. září 1943 byla Paříž poprvé bombardována spojeneckými letadly, zahynulo přes 400 osob. Další nálet 21. dubna 1944 si vyžádal více než 600 mrtvých. 26. dubna 1944 maršál Pétain navštívil Paříž poprvé od roku 1940.

Vojenská přehlídka spojenců na Champs-Élysées (26. 8. 1944)

Po vylodění spojenců v Normandii 6. června 1944 a jejich rychlému pokroku směrem k Paříži vstoupili 10. srpna 1944 zaměstnanci pařížského metra, ale i četnictva a policie do stávky, ke kterým se později přidali i zaměstnanci pošty. V reakci na to Němci popravili v noci 16. srpna 35 stávkujících mladistvých.

Když se ke stávce připojili i další zaměstnanci, byla 18. srpna vyhlášena generální stávka, při které členové francouzského odboje obsadili některé ulice a budovy včetně radnice. Následujícího den vypuklo Pařížské povstání. Bitva o Paříž skončila 25. srpna, kdy spojenecké oddíly a francouzští odbojáři převzali kontrolu nad městem. Asi 10 000 německých vojáků padlo do zajetí. Asi 1000 povstalců bylo zabito a dalších 1500 zraněno.

V noci z 26. na 27. srpna 1944 německé bombardéry podnikly nálet na Paříž, při kterém shořelo téměř 500 domů, 50 lidí bylo zabito a přibližně 500 zraněno.

Paříž zůstala jinak masivního válečného bombardování ušetřena. Především proto, že ve městě nebylo mnoho strategických vojenských cílů. Rovněž generál Dietrich von Choltitz neuposlechl Hitlerův rozkaz z 23. srpna, který nařizoval bránit město „do posledního náboje“ a před vstupem spojenců do města srovnat se zemí významné památky jako např. Eiffelovu věž a zatopit metro. „Paříž nesmí padnout do rukou nepřátel a nebo jen jako hromada trosek.“ (Paris darf nicht oder nur als Trümmerfeld in die Hand des Feindes fallen.)[1] Známá je též Hitlerova otázka během telefonického rozhovoru s generálem: „Hoří Paříž?“ (Brennt Paris?)

Vývoj po válce

Druhá polovina 20. století znamenala pro Paříž další stavební rozvoj. Po rekonstrukci domů zničených v Paříži během války byly v roce 1958 postaveny první budovy na předměstí La Défense.

Tour Montparnasse

Na počátku 60. let začala ve velkém měřítku obnova vnitřní části Paříže. V roce 1962 představil francouzský ministr kultury André Malraux programy pro obnovu zanedbaných čtvrtí vnitřního města (např. Marais nebo Montparnasse). Zároveň byla zahájena mohutná obytná výstavba v satelitních městech pařížské aglomerace (např. Créteil, Marne-la-Vallée, Nanterre nebo Sarcelles).

Také ve východní a jihovýchodní části hlavního města byly renovovány celé čtvrti. Zde ovšem probíhala nejprve demolice zchátralých domů a poté výstavba nových budov. Tyto mohutné stavební akce probíhaly až do 70. let. V blízkosti nově otevřeného nádraží Gare Montparnasse vznikl mrakodrapTour Montparnasse (otevřen 13. září 1973), ve své době nejvyšší stavba v Evropě a rozsáhlé obchodní centrum. Stará pařížská tržnice Les Halles byla nahrazena moderním nákupním centrem Forum des Halles s rozsáhlým podzemním nádražím linek RER, které doplnily pařížské metro. Tyto zásahy do městské zástavby se neobešly bez demolice mnoha historických budov, což vyvolávalo protesty části obyvatel. Tour Montparnasse byl však posledním mrakodrapem v Paříži. Poté již takto vysoké stavby byly realizovány pouze ve čtvrti La Défense mimo území města.

60. léta znamenala pro Paříž významné události i v politice. 17. října 1961 došlo po opakovaných demonstracíchalžírskýchimigrantů proti Alžírské válce k masakru, při kterém zásahové jednotky usmrtily zhruba 200 demonstrantů, tisíce lidí bylo zraněno, asi 14 000 zatčeno. 17. ledna 1962 postihla město série teroristických útoků Organizace tajné armády. 8. února 1962 se konala neohlášená demonstrace za osvobození Alžírska. Při policejním zásahu zahynulo osm osob na stanici metra Charonne.

Barikády v Latinské čtvrti (1968)

Nejrozsáhlejší nepokoje však do Paříže přinesl květen 1968, kdy došlo ke studentskému povstání a následné stávce. Tzv. květnové nepokoje, které vypukly po vyklizení studenty obsazené Sorbonny policií 3. května, přešly od stavění barikád a pouličních bojů v Latinské čtvrti 10. května až k týdenní generální stávce, která ochromila celou zemi. Následkem nepokojů byla mj. Pařížská univerzita rozdělena na 13 samostatných univerzit, z nichž pět sídlí mimo město.

28. listopadu 1972 byl v Paříži vykonán poslední trest smrti ve věznici La Santé (odsouzeni za vraždu byli Roger Bontems a Claude Buffet). 25. března 1977 byl Jacques Chirac zvolen starostou Paříže. Od Pařížské komuny se jednalo po sto letech o obnovení tohoto úřadu. Po tuto dobu vedl pařížskou radniciprefekt. 1. května 1979 postihla město série 12 útoků korsické FLNC. 22. září 1981 byla otevřena první linka TGV mezi Paříží a Lyonem.


Téměř všichni prezidentiPáté republiky zanechali postupně v Paříži četné stavební stopy. Charles de Gaulle zahájil výstavbu v La Défense a obnovu pařížských čtvrtí. Byl rovněž postaven městský okruhboulevard périphérique (poslední úsek byl zprovozněn 25. dubna 1973). Jeho nástupce Georges Pompidou zahájil výstavbu extravagantního kulturního centra. Centre Georges Pompidou však bylo otevřeno až po jeho smrti 31. ledna 1977.

Významnou stopu v architektuře města zanechal během svého dlouhého působení (1981-1995) prezident François Mitterrand. V roce 1983 byla zahájena přestavba paláce Louvre, která trvala 10 let. Jejím výsledkem bylo nejen rozšíření muzea Louvre do celého paláce, ale i vybudování skleněné pyramidy na nádvoří sloužící jako hlavní vstup. V roce 1987 bylo otevřeno Musée d'Orsay v bývalé nádražní hale věnované umění 2. poloviny 19. století. 14. července 1989 při oslavách 200. výročí útoku na Bastillu byla otevřena Grande Arche v La Défense a Opéra Bastille. Otevření nového sídla Francouzské národní knihovny 17. prosince 1996 se F. Mitterrand již nedožil.

22. května 1995Jean Tiberi (UMP) zvítězil ve volbách jako pařížský starosta. Nahradil Jacquese Chiraca, který abdikoval, neboť byl zvolen prezidentem republiky.

Současnost

Starosta Paříže Bertrand Delanoë

 Paříž v 21. století

Na přelomu 21. století postihly Paříž i celou Francii výrazné povětrnostní jevy. 27. prosince 1999 se Francií přehnala silná bouře. Vítr dosahoval v Paříži rychlosti až 169 km/h, na vrcholu Eiffelovy věže bylo v nárazech naměřeno přes 220 km/h. V roce 2003 postihly Francii dvě vlny veder (v červnu a v srpnu), při kterých zemřelo 15 000 osob. V Paříži devět po sobě jdoucích dnů bylo naměřeno přes 35° C (4.-12. srpna). Nejníže klesla teplota na 25,5° C v noci z 11. na 12. srpna. Léto bylo nejteplejší od roku 1757, odkdy v Paříži existují oficiální záznamy. Následkem veder v létě 2005 zasáhla vlna požárů několik zastaralých budov v hlavním městě a usmrtila dvě desítky lidí. Tyto požáry umožnily ministru vnitra odůvodnit vyklizení několika squatů.

Na počátku 21. století se změnila politická orientace na radnici. 18. března 2001 byl starostou zvolen socialistaBertrand Delanoë. Za jeho působení byl v létě roku 2002 zaveden projekt pařížské pláže, který převzaly i jiné metropole. 5. října 2002 se uskutečnila kulturní akce „Probdělá noc“ (La Nuit blanche), při které jsou pro veřejnost otevřena po celou noc muzea a další kulturní instituce. Během této akce byl starosta pobodán útočníkem kvůli své homosexualitě.

Vrak ve 14. obvodu (7. 11. 2005)

V listopadu 2005 vypukly na předměstí Clichy-sous-Boispouliční nepokoje, které se rychle rozšířily do celé pařížské aglomerace a do dalších měst v zemi. Série vandalismu, žhářství a násilných střetů s policií vypukla po náhodné smrti dvou mladých lidí.

O něco menší nepokoje proběhly na jaře následujícího roku. V březnu 2006 byla studenty obsazena Sorbonna, která byla následně vyklizena policií a poté uzavřena až do dubna. Během několika dní probíhaly střety mezi policií a studenty.

V červnu 2006 bylo otevřeno Musée du quai Branly, které vystavuje mimoevropské umění. Projekt muzea prosadil tehdejší prezident Jacques Chirac.

Uskutečnilo se i několik změn v hromadné dopravě. Dne 16. prosince 2006 byla po 70ti letech otevřena v Paříži tramvajová trať na jihu města. V následujících letech se tramvajová síť rozšířila na 4 linky a další 4 jsou ve fázi plánování. 15. července 2007 byl zprovozněn systém Vélib', který umožňuje zapůjčení jízdního kola pro cesty po městě. V roce 2008 byl zahájen provoz říční linky Voguéo. Od roku 2009 nahradila bezdotyková čipová kartaPasse Navigo starší časovou jízdenku Carte Orange.

V roce 2008 se konaly komunální volby, ve kterých byl Bertrand Delanoë zvolen pařížským starostou i pro druhé volební období.